90 Km pro dobrou věc

Patrik Čavoj7.7. 20210407x

90 Km na atletickém stadionu, pořád dokola na jednom 400 metrovém okruhu, se jeví jako naprostá šílenost. Ale přidejte k tomu touhu, odhodlání a vyšší smysl a najednou se to stává realitou …

Nápad na běžecký program spojený s oslavami 90. let města Třince se zrodil ve spolupráci s Honzou Delongem a Knihovou Třinec. Pár měsíců jsme si hráli s touto myšlenkou a až bylo skoro pozdě, pustili jsme se do toho a šli do rychlé realizace.

Šlo o to motivovat lidi k pohybu, přispět pro dobrou věc (lidem postiženým tornádem), překonat své limity a mít krásný den s fajn lidmi.

Nakonec akce byla obrovsky úspěšná!

Po doslova jedné FB reklamě tři dny před akcí … se sešlo více než 140 lidí – běžců – hrdinů!

Odběhalo se neuvěřitelných 2299 kol (více než 919 Km!), což je 10x více, než bylo cílem akce!!!

A vybralo se 24 844 Kč. Které budou předány z ruky do ruky lidem, kteří to potřebují!

Jsem ohromený pocity vděčnosti za lidi, kteří se zúčastnili.
Jsme silní, protože držíme spolu.

Sdílení svých pocitů a report o akci jsem již dal do videa na mém FB profilu, klidně koukněte zde.

Tento report má ale být o něčem jiném … pravděpodobně nejspíš o tom, proč jsem blázen … a jaké to je uběhnout za jeden den 90 Km na jednom okruhu jednoho atletického stadionu.

Přátelé já nejsem čistokrevný mnohaletý běžec.
Stále mou hlavní osou pohybových aktivit je cvičení.
Běhat jsem začal někdy v prosinci 2020 s cílem a snem vyzkoušet si, jaké to je pro hlavu i tělo, odběhnout si ultra maraton.

Běhat se mi dařilo cca 2x týdně, ale s velkými pauzami, jelikož mě trápily achilovky a lýtka.

Chtěl jsem sobě i všem dokázat, že sny se dají splnit.
Že vše je možné.
Když já zvládnu 90 Km, tak všichni zvládnou vsát a jít se projít nebo proběhnout.
Jde jen o přiměřenou délku a o to, mít z toho radost.

Já jsem do toho šel s tím, že to prostě chci dát! Celých 90 Km.

Ale už od začátku to tentokrát nebylo lehké.

V noci jsem nemohl spát.
Vstával jsem po 4 hodinách spánku a šel se raději chystat.

Ve 3:50 ráno už jsem byl zaparkovaný u Atletického stadionu a čekal na otevření brány.
Za necelou hodinu se vše podařilo nachystat a šlo se na to.

Ale už od cca 12 Km jsem začal cítit špatný žaludek.
Asi 4 krát jsem bych s průjmem na záchodě (toto si nedokážu představit v lese třeba v dešti). Pak jsem si dal trochu jonťáku s kofeinem a přešlo to.

Ale pro změnu jsem zjistil, že mám hodně rozedřené bradavky a bolí to. Musel jsem tedy dát tričko dolů a běžet zbytek trasy bez něj.

Kolem 40 kilometru začalo být hodně teplo.
Což mělo za následek častější zastávky v „depu“ na vodu a svačinky.
Na jídlo jsem měl připravené rohlíky s máslem, sýrem a šunkou.
Fungovaly skvěle.
Bohužel poslední dva podlehly invazi mravenců.

Po 60 kilometru to začalo být zajímavé.
Už jsem do sebe nemohl nic dostat.
Pokaždé, když jsem se napil mi bylo skoro 5 minut na zvracení.
Ale stále jsem nepochyboval o tom, že to půjde až do konce.

Díky opravdu skvělým lidem, mému úžasnému vodiči Renkovi, který semnou odběhl posledních 50 kilometrů a zásoboval mne historkami, cennými radami a povzbuzením, se mi podařilo dostat se až do posledních 10 km.

Tam jsem si poprvé od rána sedl.
A poprvé jsem ucítil pochyby a chtěl to vzdát.
Protože už moc nešlo vstát a musel jsem vždy po pauze vše rozchodit a až pak se rozběhnout.

Každý krok už byl velmi bolestivou záležitostí.
V posledních 6 kilometrech už jsem střídal chůzi a běh a už jsem to prostě a jen chtěl mít za sebou.

Přestal jsem mluvit.
Už přestal jsem vnímat veškeré emoce.
Jediné, co tam bylo, byla bolest a únava.

Po doběhnutí do cíle mi všichni gratulovali.
Já však neměl žádné emoce.
Žádnou radost (tu jsem prožíval pouze v běhu), cítil jsem jen únavu a nechápal, proč je pro ostatní tak super, že už je konec.

Omlouvám se přátelé všem, kteří semnou po závodu chtěli komunikovat, už to nešlo.

Během večera, když jsme ještě pozorovali poslední běžce, se mi podařilo něco málo sníst a vypít.
Zvládli jsme nabalit auto, tedy zvládly to spíš má žena s mou mámou (děkuji), odvezl jsem všechny autem domů, dal si ještě jeden rohlík, trochu ořechové nutely a šel spát.

A ráno klasicky budíček na 4:30.
Dát si vodu, zajet do gymu, sepsat report.
Čekal jsem, že to bude horší, ale není to až tak hrozné.
Hýbu se, svaly cítím, ale tělo i mysl je bez větších šrámů.

věřím, že jedním z klíčů dosažení našich snů je uvědomění si všeho dobrého v našem životě a vyslovená každodenní vděčnost.

I ta mne držela při životě během celého závodu. Já jsem si tuto cestu vybral a já ji kráčím.
S radostí v každém kroku.
A bolest, ta tam hold někdy je.
Jde jen o to, jak moc vědomě ji vnímáme a co si z ní bereme.

A důležité je vědět, že „Každá bouře jednou končí“

Nic není věčné.
Užívejme si s radostí, zodpovědností a odhodláním!

Krásný den všem!

Post Views: 152