Patrik ČavojMůže to být viděno jako bláznovství, které nic neznamená. Prostě „bhe“ , nic, no tak se prošli a proběhli a dělají z toho vědu. V životě jsou jiné cíle, věci, vztahy, důležitější, reálnější a upřímnější.
Pro někoho to určitě takto může být.
Porovnávání a soudy jsou všude. Není třeba si jich všímat …
Řeknu Vám dnes příběh o jednom snu, který přišel odnikud s takovou silou a vášní, že se nedal jen tak poslat do zapomnění. Uchopil mne, doslova prohodil oknem a nechal sice polámaného, ale šťastného.
Začalo to 21.12.2020
Přesně si pamatuji tu první myšlenku, ten pocit tak upřímného volání, že jsem nedokázal neposlouchat.
„Začni běhat.
Tvým úkolem je uběhnout ultramaraton“
Ale proč?
„Protože to je tvé PROČ.“
Zpráva mne naplnila touhou.
Touha se okamžitě proměnila v činy.
Začal jsem sledovat videa nejúspěšnějších ultra běžců z těch nejfamóznějších závodů.
Začal jsem si studovat jak na to … Číst knihy, shánět informace.
Začal jsem běhat.
A nastavil si cíl!!!
S Martinem jsme se dohodli na letošní B7, zaregistrovali jsme se , zaplatili a upsali se tak definitivně.
Martina jako parťáka jsem bral všemi deseti. Klidný, pracovitý a dobrosrdečný.
Skvělý chlap.
Možná si myslíte, že trenér tak automaticky dělá jakoukoliv aktivitu, protože je to prostě jeho práce. Ale ne tak úplně. Předtím jsem sice běhal, ale mé běhy měly délku do 5 Km a frekvenci 3x měsíčně. Takže nic moc, co by se dalo nazvat tréninkem.
Ze začátku to šlo tuze. Dlouhodobé problémy s kotníky a achilovkami sice z 90% vyřešila 21 denní ketóza, ale v momentu, kdy jsem se vrátil k cukru a pečivu, se to zase dost vrátilo zpět.
V začátcích trénink probíhal tak, že jsem odběh (většinou něco mezi 8 a 12 Km) a čekal, než odezní bolest. Někdy to byly třeba jen dva dny. Někdy i 14 dní. Jedno utržené lýtko, jedna nehoda s kolenem (která paradoxně neměla nic společného s během) mne stály v obou případech 3 týdny pauzy. Po pár měsících už jsem byl schopen trénovat bez bolesti. Stačilo naslouchat svému tělo a nelámat to přes koleno. A zároveň to nevzdat.
Ale nikdy za celou tu dobu jsem ani na chvíli nepochyboval o tom, že to půjde. Ani v přípravě, ani na trase.
Jednou si dáš cíl, tak už není ničemu prospěšné o něm pochybovat.
Proč taky?
Není třeba hodnotit a bilancovat.
Tady máš cíl … přijde překážka … neřešíš, zda je to dobrý cíl … řešíš jak překážku překonat.
Po 8 měsících to přišlo.
Den závodu.
Chvíle s rodinou.
Mé 3 ženy jsou součástí mne.
Jsou můj život.
Nevnímám je jako možnost, jako něco, co existuje vedle mne, co je nebo není, podle toho, jak se rozhodnu.
Jsou tady.
Já jsem to tak chtěl. To rozhodnutí jsem udělal vědomě.
Stále více je vnímám a miluji každým dnem.
Snažím se být tím nejlepším možným mužem, manželem a otcem, jakým umím být.
Jinak to neumím.
Ony mi dávají podporu ne proto, že musí, ale proto že chtějí.
Svoboda je naší prioritou.
Svoboda ve vztahu existuje a není opřena o dívání se kolem sebe, ale o vhled do sebe, svých hodnot a lásky.
Během celé doby mne má rodina podporovala, v přípravách, v den závodu, i nyní, den po závodu, kdy mi daly možnost odpočívat, protože doslova nemůžu chodit, natož si s nimi hrát.
Těsně před závodem jsem musel jít do gymu.
Chodil jsem tam, vzpomínal na to, kde vše začalo.
Bilancoval, co dělám a děkoval rodině a všem svým přátelům.
Dostal jsem se hluboko do sebe a natrefil na intenzivní pocit, že nyní je ta chvíle, ten vrchol, nyní je třeba si to užít.
Zjisti jsem, že se připravuji na smrt.
Smrt toho, co v mém životě nepřináší radost a pouze bere.
Smrt strachu, porovnávání, sebe ubližování, pocitům viny, očekávání špatného.
Smrt, která vytvoří místo, nový prostor pro naplnění.
Cíle pro běh tedy byly určeny.
Start a lehký klus na Javorový, nádherné pocity svěžesti.
Pak první krize, která přišla kolem 2 hodiny ranní, kdy jsem začal cítit první bolesti svalů.
V této krizi jsem vnímal jako kdybych šlapal v černé místnosti bez oken.
Sám proti temnotě.
Nekonečné hodiny lezení do kopce. Nekonečné kopce, jeden za druhým.
Martin mi řekl: „Zvládni to, se svítáním přijde nová energie“.
A měl pravdu.
Paradoxně mé budíky, které mám na hodinkách nastaveny permanentně na 04:00 a 04:30 mi pomohly psychicky se zvednout nahoru.
A pak svítání na Lysé a nový den – nový život!
Seběh z Lysé byl ve znamení srandy a pohodičky, jako bychom ušli 5 metrů a ne 50 kilometrů.
Vtípky na téma co si dále za jídlo a jak úžasné to bude, až budeme regenerovat po závodě.
V Ostravici již na nás čekala Danka (moc jí děkuji, její role supportu na trati byla život zachraňující). Sedli jsme na chvíli do auta, do tepla, nabrali síly a šlo se na to.
Další kopem jsem měl mraky sil a na Martina trochu spadla únava.
Ale vyřešili jsme a makali dál.
Přišla i lehká mentální krize, ale tu jsem utopil prací s myslí.
V tomto případě bylo lepší nedávat nic najevo navenek, ale zpracovat si své impulsy sám, jelikož pramenily z mé hlavy, ne z reálně prožívaného světa (poznámka: tak to je vždy!!! ).
Druhá krize přišla kolem 70 Km. Já jsem měl na hodinkách 80 Km a na oficiální mapě závodu bylo 72 Km. Mě to tak rozhodilo, že jsem skoro psychicky zkolaboval. Tentokrát už jsem si lehce zanadával. Ale i tak se pokračovalo dále.
Mnohem náročnější byla chvíle, kdy jsme se s Martinem měli dostat do dalšího seběhu.
Ty nám šly mimochodem skvěle. Neskutečnou rychlostí jsem zdolávali svahy dolů. Prakticky sprintem.
Ale v tomto okamžiku se stalo něco, s čím jsem nepočítal.
Opravdu brutální píchnutí v levém koleni.
A nešlo došlápnout.
Martin mezitím odběh mimo mou vizuální vzdálenost a já jsem za pomocí hůlek se snažit to nějak rozchodit.
Musel jsem dojít dolů.
Tím extrémně technickým terénem, který prakticky pokrýval většinu trasy, to nešlo úplně lehce.
Po már minutách bolest lehce ustoupila a mohl jsem aspoň jít.
Došel jsem dolů, kde mě čekal Martin.
Pomohl mi vzít hůlky a já jsem musel šáhnout po prášku proti bolesti.
Od té chvíle z toho byla mentální hra. Jak maximalizovat sebeovládání a minimalizovat bolest.
Do kopce to šlo v pohodě.
Po rovině to šlo, pokud jsme nezastavili. Po zastavení to vždy začalo bolet jako čert.
A dolů to byla hra s bolestí.
Martin se mě zeptal co teď.
Řekl jsem mu jen: „jdeme, co jiného. Čím rychleji, tím lépe!“
Od té doby jsem nekomunikoval.
Soustředil jsem se na svůj dech.
Přehodil jsem se automaticky na dýchání nosem.
Zjistil jsem, že specifický dechový stereotyp tlumí bolest.
Dva nádechy, jeden výdech … v rytmu chůze … pořád stejně.
A pak už jen krok za krokem.
Pár kilometrů před cílem mi to vše začalo docházet.
Zvládli jsme to.
Slzy v očích. Neviděl jsem na cestu. Zvládli jsme to!
Další cíl a další sen!
Jak jsem psal na začátku. Pro někoho to je jen bláznivý běh.
Pro mne je každý splněný sen kusem života.
Je to manifest toho, že jsme stále živí, ne jen chodící zombíci: práce a zpět.
Je to transformační zážitek plný uvědomění a života.
Cestu k tomuto cíli jsem si užil kousek po kousku.
Jsem moc vděčný všem, kteří mi to umožnili.
Měli jsme skvělý support, měl jsem půjčený batoh, čelovku, hůlky. Měl jsem podporující rodinu. Měl jsem v neposlední řadě skvělého parťáka!
A tak to s těmi sny chodí.
Vždy jde o souhru komunity, lidí, které v životě potřebujeme.
Kteří dávají něco ze sebe nám a my jim to vracíme svým způsobem.
Největším uvědoměním bylo, že všichni jsme malou buňkou v jednom velkém těle.
Jedna bez druhé neznamená nic.
Dohromady však tvoří život.
Další cíle nebudou již ze sportovního odvětví.
Kromě našeho zdraví ( čti pohybu a vším s tím spojeného) existují další oblasti ne méně důležité: zázemí a vztahy. Možná se nyní zaměřím více tam.
Ale od pohybu neupustím nikdy.
Přeji všem krásný den!
