Patrik ČavojVždycky pozdrav, říkali. Chovej se slušně, říkali. Nekřič. S každým vycházej a budou tě mít rádi. Nehádej se. Neriskuj. Usmívej se … říkali.
Krize středního věku. Pochybnosti. Málo energie … to vše mělo přijít … říkali.
Místo toho jsem tady …
Vnímám ta omezení a programování. Vidím je. Nevadí mi, naopak, jsou mi k užitku. Ale zároveň z nich vyrostla slušná zeď.
Obranná fasáda. Brání mne před vším zlým. Ale zároveň omezuje. Není za ní dost místa pro roztažení křídel. Tak zakrněly. A já na ně zapomněl.
Máte někdy ten pocit, že ve vás hoří tak silný oheň, že se skoro spálíte. Je tam, ale je za zdí. Chce ven, chce pohltit svět.
Touha, vášeň, nekonečná energie. Chcete toto tolik stihnout, tolik předat, tolik dokázat. Chcete všechno. Bez hranic. Bez pochybností.
Každý okamžik naplno, vše v plné síle a odhodlání. Brát si po hrstek a po stovkách hrstí to opět předávat dále.
Už není čas. Nikdy vlastně nebyl. Každý den je o den méně. Nebo více?
Toužíte po zdroji energie. Chcete svou kapacitu navýšit na nekonečno.
Méně spánku, více světla. Více vzdělávání, prožívání, radosti.
Ta časovaná bomba jednou musí bouchnout a pak už to nikdo nezastaví.
Já vím, já vím … všechno špatně … medituj chlapče, uklidni se. Dýchej. Žij v míru. Stejně na to nikdo není zvědavý. Už od šedesátek se ezo točí kolem názoru klidu, lásky a míru … ale doprdele, daří se to někomu?
Co když celé to hodnocení všeho a nutkání a nucení se je prostě a jen zase další nic.
Já už jsem našel svůj oheň.
Byl to pro mne zlomový okamžik.
Venku se nezměnilo nic, vevnitř vše.
Naše vnitřní vize je tak silná, že nás pronese všemi okamžiky. I těmi unavenými a zlomenými momenty, kdy se zdá vše být ztraceno.
Víte, jednou za čas, ve dnech volna, přijde taková únava, že se mi doslova podlamují nohy a motá hlava.
Ale stojí to zato.
Oheň.
