Patrik Čavoj
Zjistil jsem, že reálně potřebuji platformu, na které mohu sdílet své myšlenky a zkušenosti, protože právě sdílení mi dává ten pocit nadšení a stavu „flow“.
Dlouho jsem hledal něco, kde odbourám možnost kritiky a hejtingu. V průběhu doby jsem však zjistil, že když jdete s kůží na trh, když opravdu otevíráte svou zranitelnost (a to děláte vždy, když říkáte, či jakkoliv sdělujete své názory, či příběhy), vždy se najdou lidé, kteří v tom vašem příběhu pootevřou své vlastní zranění a budou se tomu bránit. Ač třeba nevědomě a budou to nazývat jinými jmény … „logická argumentace, potíraní nesmyslů, boj proti dezinformacím“).
Dnes mě zaujala a na docela slušnou dobu zabavila myšlenka paradoxního rozhodování.
Viděl jsem to před nedávnem ve svém okolí.
Uděláme rozhodnutí (většinou takové, které výrazně ovlivní naše okolí).
Myslíme si, že jsme udělali dobré rozhodnutí. (proč jinak bychom ho dělali).
A ze začátku vidíme výsledky, že se to dokonce i podařilo.
Plácáme se po zádech s lidmi, kteří nám (většínou) tak dobře poradili.
A přitom opak je pravdou.
Podařilo se nám otevřít bránu, která už se nedá zavřít a přinese nám spoustu těžkých chvil.
Získáme tím sice zkušenosti, ale za velmi vysokou cenu.
Dlouhodobě totiž naše paradoxní rozhodnutí způsobí lavinu a ta se už jen tak nezastaví a změní na naší křivce života směr tak výrazně, že už nepůjde přetraverzovat zpět.
Paradoxní je na tom i to, že jakmile se to stane a věci se začnou hroutit, my jen začneme opět hledat viníka, něco ve vnějším světě, co převezme zodpovědnost za to, co se děje.
Opět další slepota.
Jak se tomu vyhnout?
Ono to úplně nejde. Ale pár principů podle mne existuje.
Tedy pouze pokud jsme reálně schopní se dívat do sebe.
Můžeme si tak začít klást otázky, které nám při rozhodování mohou pomoci.
Otázky jako:
1/ Z jakého reálného záměru to mé rozhodnutí vychází?
Je to ublížení nebo ješitnost? Strach, či utrpení?
Pokud si odpovíme ano, víme, že to je špatné rozhodnutí.
2/ Pomůže to někomu nebo to pomůže jen mně mít pohodlnější život?
3/ Vnímám za tím všechna fakta a všechny úhly pohledu, znám celou historii?
Pokud ne, tak vím, že rozhodnutí pramení pouze z mého vlastního neúplného a omezeného vnímání aktuální situace a nemá pravděpodobně dobrý základ.
4/ Pokud cítím vnitřní ublížení a nespravedlnost, proč to tak cítím vevnitř, co mě k tomu přimělo?
Proč takto nepřemýšlíme?
Protože na to nemáme čas?
Protože žijeme v bláhové představě toho, že my víme, co je pro nás i ostatní nejlepší a máme právo dělat taková rozhodnutí?
Hrajeme si na bohy, a když někdo nepřijímá naše názory, tak nestojí za to, se s ním bavit?
Takto se ale bohužel nedá žít.
Nedá se nic budovat.
Pokud takto žijeme, dost často se divíme, proč, když já potřebuji pomoc, tak najednou tam nikdo není, kdo by nám pomoc nabídl.
Ale nezeptáme se: proč by měli?
Co my jsme jim kdy dali čistého bez skryté potřeby něco získat pro sebe?
Zní to vše hodně zamotaně.
Pro mnohé jako úplná hloupost, která ani nestojí za to, abychom nad tím přemýšleli.
Máme přece logiku, ale naučili jsme se, že i ta má své omezení a hranice.
Životy spousty z nás jsou nyní hodně zamotané: Předstírané vztahy, obnošené masky a uvnitř smutek a beznaděj.
Ale nemusí to tak být.
Můžeme se pokusit změnit vnímání (což se nestane v jednom okamžiku. Žádné prozření a okamžité probuzení se většinou nekoná. Je to práce, každodenní dlouhá, útrpná dřina dotýkání se našich nejbolestnějších míst).
Zaměřit se na to, že místo ostatních budeme chtít měnit sebe.
Místo starání se o to, jak žijí ostatní, tutéž energii vložíme do toho, že se budeme snažit rozklíčovat sebe. Místo konzumování příběhů ostatních budeme tvořit ten svůj.
A jestli mi se to daří, když o tom tak vášnivě píši?
Ale vůbec ne.
Kdybych to měl zvládnuto, tak mě to ani nenapadne.
Je to tak se vším, kritizujeme a hodnotíme pouze v oblastech, které nás na sobě trápí.
Ano.
Tuto poslední větu si nechme vplout hodně hluboko do vaší šedé kůry mozkové.
Zjistíme, že to tak opravdu je.
Zjistíme, že kritizovat a hodnotit nemá reálně žádný smysl. Je to jen další konzumace cizích příběhů.
Žijme sebe.
Tím budeme prospěšní ostatním mnohem více a hlouběji.
