Pro zázraky není třeba chodit daleko …
Patrik ČavojHovory s koučem / 18
Vždy jsem chtěl psát o svých zkušenostech, prožitcích a radostech. Sdílet svůj životní příběh a to, co se v něm a kolem něj odehrává. S postupem času se můj život plní zkušenostmi a zajímavými lidmi a já toto poslání mohu pomalu naplňovat.
Dnes Vám povím příběh o jednom chlapíkovi, který se ke mě dostal na individuální pohybové koučování. Budeme mu říkat třeba Honza. Jméno není pravé, kvůli ochraně soukromí tato fakta neuvádím.
Honza přišel ke mě na doporučení. Poprvé někdy v srpnu. Přišel o berlích a vypadal, že se na nohou drží jen obtížně.
Vyslechl jsem si s úžasem jeho příběh.
Objevili mu před rokem nádor na páteři a musel podstoupit operaci. Doktoři mu říkali, že 9 z 10 pacientů již po tomto zákroku zůstává na vozíku do konce života.
Honza řekl: „v žádném případě, já budu zase normálně chodit“.
Podstoupil rehabilitační léčbu v lázních, která trvala 5 měsíců v kuse. Cca 15 cvičení denně o délce 10 až 20 minut.
Jeho stav se zlepšil natolik, že již mohl vstát z vozíku a pohybovat se pouze za podpory berlí.
Jakmile z lázní odešel, lékař mu doporučil najít si osobního trenéra a začít cvičit a zkusit zesílit ( opravdu je to tak, i takové lékaře máme).
Na první schůzce mi Honza řekl jak to je.
Řekl, že na to musíme opatrně, protože má u páteře ocelový plát a jeden špatný pohyb by mohl taky znamenat permanentní vozík.
Také mi řekl, že moc necítí nohy, je pro něj obtížné vytvářet opět koordinaci mezi horní a spodní částí těla a že jeho stehenní svalstvo tvrdne a dochází u něj k totálnímu „zakyselení“ velmi nečekaně a rychle a pak už není schopen po nějakou dobu dále cvičit.
A zeptal se mne na rovinu zda do toho jdu a vezmu si to „na triko“.
Zvážil jsem to, podíval jsem se do svého repertoáru znalostí a zkušeností, zda si umím představit pohybovou aktivitu vedoucí k progresi a zlepšení a vyhodnotil si i možná rizika.
A plácli jsme si.
Honzu jsem si na prvním tréninku otestoval, podíval se na to, jak se hýbe, kde je problém a v jaké situaci jsme.
Nastavil jsem mu plán zaměřený z velké části na aktivaci CNS a propojení do problémových oblastí, zpevnění v bezpečných a možných pozicích a lehké silové cvičení.
Trénovali jsme ze začátku dvakrát týdně.
Vše šlo dobře, zvýšili jsme dávky na třikrát týdně.
Honza postupně odhodil berle, začal být jistější a silnější.
Po pár měsících byl schopen uchodit celý den v práci (v četně schodů) a jít o víkendu do lesa kácet dřevo.
Oba jsme se mohli zasmát jeho historkám z kontrol v nemocnici.
Primářka ho vidí přijít a nutí ho, aby se identifikoval občanským průkazem, protože „není možné, že chodí“.
Lékaři se na něj chodí dívat, jako na živoucí úkaz nemožného.
A to jim ještě neřekl, že i dělá dřepy a v klidu 3x týdně odcvičí 60 minut tréninku.
Já pokaždé smekám před Honzovou vůlí a silou.
A uvědomuji si, že není třeba chodit na „besedy s Duškem“ či jiné motivační vystoupení, protože zázraky jsou všude kolem nás.
Třeba jste jeden takový živoucí úkaz silné vůle a nezlomné chuti k životu potkali u nás v FFT v šatně a ani o tom nevíte. 🙂
Já Vám všem přeji do nového roku právě takovou kupu silné vůle a radosti a chuti do života!
Mějte se krásně!
Beskydská sedmička / hotovo
Může to být viděno jako bláznovství, které nic neznamená. Prostě "bhe" ,…
