Síla a silový trénink. Je potřeba?

Patrik Čavoj16.2. 20190135x

Hovory s koučem / 5

Není tajemstvím, že si od silového tréninku dávám půl roku pauzy. Už bylo na čase. Věnuji se konceptům silového tréninku již spousty let a neustále něco zvedám, tlačím, tahám … různě často, různými styly, různými systémy a tréninkovými plány.

I když jsem na to nikdy neměl postavu, jak se říká: genotyp. To ale nevadí. Silový trénink není nutné dělat jen pro to, aby člověk nějak vypadal. Právě to je ta nejčastější chyba a právě to nejčastěji vede k přetrénování nebo zranění.

A bylo taky na čase.
Na čase si dát pauzu a zkusit něco nového.
Nyní pracuji se svým tělem samotným. Snažím se protahovat, vytvářet nové pohyby do nových směrů, pracovat s vnímáním dynamiky vlastního těla. Jde to a přináší mi to spoustu nových vjemů, zkušeností a porozumění světa „bez činek“.

A jak je to tedy s tím silovým tréninkem?

Má to dvě roviny (minimálně dvě, tedy ty dvě, kterým se dnes budu věnovat).

Bod číslo jedna.
Síla je nutností. Síla je základ pro zdraví.

Bez síly je tělo jako kus zbytečně nadměrného nákladu, který s funěním lokomotivy nemotorně přemísťujeme z místa na místo.

Představte si, že nejste schopni vytvořit ani takový základní pohybový vzor, jako je klik nebo přítah na hrazdě, dřep či výpad, vylézt na větší schod, dát dítě do sedačky nebo plný kufr věcí do rakve na střeše svého auta.

A to jsme pouze u vnějších věcí.

Představte si, že máte na těle nefunkční svalovou hmotu s nenaplněným potenciálem. A přesto musí tahat sama sebe a ještě kosti, orgány, tuk … jak na to tělo uvnitř reaguje? Jak moc opotřebováváme a zatěžujeme naše klouby, oběhový systém (naše srdíčko), trávící a vylučovací systém atd.?

Jak pak tělo reaguje na to, když k tomu ještě zvedneme své dítě ze země nebo neseme koš plný prádla po schodech ven na věšák?

Je v šoku? Začne bolet?

Ani ne. Ne hned.
Máme ten divný lineární pohled na věci. Co mě teď nebolí, je v pohodě.
Ale chyba lávky.
Nedostatek síly se projeví později.
Třeba za pět nebo deset let.

A co teprve pohled ze strany velmi netradiční: psychika.

Někdy je nutné čelit vnějšímu fyzickému stresu. Čelit mu a vítězit nad ním. Pro lidi s menší mírou rozhodnosti, sebedůvěry, pro měkké, neforemné povahy bez výraznějších emočních projevů bude fyzický trénink a překonávání zátěže velmi efektivní terapií.

Doslova uvidíte, jak se vám narovnají před očima, jak vykvetou, najdou si nové přátele, nový svět, život … A to díky tomu, že narušíme jejich stereotyp pochybností o sobě samém, o víře ve svou vlastní slabost a neschopnost.

Síla je nutností a je chybou ji odmítat.
Jakýkoliv směr nebo jakýkoliv specialista, který vám řekne opak, nevidí bohužel souvislosti. A zase svět, svět pohybu, svět tělesnosti, nahlížený z pohledu oddělenosti. Ale tělo je kompaktní stroj, nelze oddělit jeden systém od druhého.

Ale.
Není vše jen černé a bílé.
Bod číslo dvě.

A teď tady máme tu druhou stránku. Tu, díky níž se cvičení se zátěží nedoporučuje a díky níž terapeuti a jiní odmítají jakékoliv silové cvičení či praxi.

A bohužel mají ve velké většině případů také pravdu.

Silové cvičení je velmi specifické. Není možné a není zdravé k němu přistupovat stejně jako ke kondičnímu tréninku nebo všeobecné pohybové přípravě.

Spousta lidí půjde do silového tréninku takovým stylem, jako by jejich cílem bylo stihnout příští Olympijské hry.

Rychlý postup, zbytečná nadměrná soutěživost a porovnávání se, přeskakování základů, nedostatečná technika, neschopnost se soustředit, nedostatečná propriorecepce (vnímání vlastního těla), dysbalance a historické zranění nejsou brány v potaz, nereálné představy o sobě samém a zbytečně vysoké a hlavně zbytečně „zbytečné“ cíle.

U tohoto odstavce jsem se zapotil, doufám, že vy taky.

Jsme tátové a mámy. Jsme úředníci, ajťáci, prodavačky, řidiči a tak podobě stále sedící bytosti. Chceme žít svůj život v pohodě a ve zdraví, mít dost času a energie na své děti, partnery, práci, koníčky a sakra nepotřebujeme být nejlepší lifteři v regionu.

Právě proto a takto jednoduše viz níže:

Silový trénink potřebuje řád. Plán. Techniku. Soustředění. Odpočinek. Plánovanou regeneraci. Kompenzaci. Respekt. Vnímání svého těla v kontextu své minulosti a současné kondice.

Není třeba se nikam hnát. Není třeba nic stihnout, být nejlepší, být do krve zpocený.

Spíš naopak.

Pokud se díváme na benefity, které silový trénink přináší našemu tělu (síla, koncentrace, zpevnění vazů, šlach, změna struktury kostí, lepší předpoklady pro další sporty atd…), tak není nutné (ani možné) se pořad lineárně posouvat a zlepšovat se. Proto je trénink většinou stavěný ve vlnách a má svůj přesně daný plán.

Střední zátěž mi poslouží úplně stejně jako ta vysoká.

Budu chtít cvičit raději pomaleji, na pro mne bezpečných vahách, v plné míře soustředění, bez zbytečného zkoušení čehokoliv nad 90% svého maxima.

Takže se zbavme už konečně toho falešného pocitu, že jsme atleti a že si těžkou činkou nahoníme nějaké to plus. Není to tak.

Když už testování, tak dobře načasované, po dlouhodobé přípravě a jen s lidmi, kteří na to mají technicky i mentálně. A samozřejmě v rozumné míře a se značnou sebereflexí.

Silový trénink ano. Ale kontrolovaně, dlouhodobě a bez soutěžení.

Tak za mě.

Krásný silný den všem!

Post Views: 22