Život do naha

Píšu články.
Nevím jak na to, nikdo mě to neučil.
Moje čeština je zprasená dlouhým pobytem v zahraničí, kdy jsem používal pouze směsici angličtiny a portugalštiny a ten divný zmatek v palici mi zůstal do dnes … možná si toho někteří z Vás, v mém slovosledu a přehnané složitosti vyjadřování, všimli.

---

Má žena mi před nedávnem řekla: „pořád jen samé cvičení, napiš už něco osobního“

Dnes jsem si řekl … „f**ck it, tak jo, jdu na to …“

---

Víte, jsem ze stejného těsta jako tisíce z Vás tam venku. Rodina neměla prachy nazbyt, ale přežívali jsme celkem v klidu. Na rohlík, máslo, párek a vajca jsme měli vždycky.

Žili jsme v bytovce, pronajmuté od města. Já jsem začal s hokejem a dvanáct let jsem neřešil nic jiného, než trénink – trénink – zápas a znovu …

Ve škole mi to šlo, neučil jsem se, prostě jsem si všechno pamatoval a moc pozornosti jsem tomu nevěnoval …

Jednou v noci se náš svět otočil naruby. Táta odešel. Nikdo nevěděl proč a kam … mě bylo šestnáct a nikdo mě nenaučil jak balit holky, holit se, dělat všechny ty chlapské věci …

Máma to zvládla na jedničku, uživila nás, ale zanechalo to na ní jizvy … mě nezbylo nic než řídit se její radou: dělej si co chceš, ale pamatuj, že za to budeš muset nést zodpovědnost.

---

Nejsem prominentní děcko. Nikdo mi nikdy nic nedal zadarmo. Za každé své rozhodnutí a nový směr jsem musel draze zaplatit. Rozhodně nejsem hrdý na všechna rozhodnutí, někdy jsem lidem dost ublížil. A někdy zase dost pomohl. Prostě to tak je, nemůžu to změnit.

V 19ti jsem vybíral výšku. Olomouc mě oslovila a já se nalil do Rekreologie. Podporovali mě finančně máma i otec. Takže jakž takž kapesné jsem měl a nestěžoval si.

Ve 21 letech jsme odjeli na Erasmus do Německa. Byl to sen … stípko 300 éček z nás neudělalo boháče (zvláště když 160E stála měsíčně kolej), ale na těstoviny s mraženou zeleninou to stačilo. Kuře v Kaufu se taky dalo koupit za 1E, nehleděl jsem jestli to je BIO, měl jsem hlad.
A můj rozpočet měl jasné pravidlo: všechno co stojí méně než 1 Euro si můžeš dovolit.
Pak jsem si našel brigádku jako plavčík a už bylo i na kebab a pivko. Makal jsem, každý den běhal, chodil lízt na boulder, do posilky, kterou jsme měli zdarma.
Byly to super zkušenosti.
Takový živý sen.
Nezávislost.
Radost.
Zábava.

---

Po tomhle výletu jsem si uvědomil, že život může být barevnější. A můj prví sen přišel někde z hloubi duše. Chtěl jsem do Afriky. Chtěl jsem tomuhle mizernému světu a dětem, které si nečvachtají prdelku v bázenu na zahradě, trošku pomoct, ať to má sakra aspoň trošku smysl.

Nastoupil jsem jednoho dne v Olomouci do autobusu a rozloučil se se ženou, se kterou jsem si v té době myslel, že strávím zbytek života. Po osmi měsících jsme se rozešli, dost hnusně jsem to posral. A uvědomil si, že je to prostě vždy něco za něco. Mladej a blbej, ale to nevrátíš.

Nejen to, myslím, že i máma to špatně nesla, měl jsem být tady doma a starat se o rodinu, být tady na pohřeb babičky (zemřela, když jsem byl v Africe a nešlo prostě přijet) … dnes bych to dal, vrátil bych se na pohřeb za každou cenu, tehdá jsem se rozhodl jinak a musím s tím žít.

---

Měl jsem namířeno do Anglie, někde poblíž Hullu byla přípravná College, kde jsem strávil dalších 10 měsíců života.
Žil jsem na škole, kde bylo 24 národností (a ztratil iluze o tom, že mezi bílýma, žlutýma, černýma a jinýma je rozdíl. Jak říká kámoška, s tím jděte do prdele), pracoval v továrně, kde jsme vyráběli kontejnery na sběr použitého oblečení, abych si vydělal na stípko, prodával časopisy o Africe, které jsme si na naší College tiskli sami, na ulicích ve městech po celé Anglii a ve Skotsku.
A po 10 měsících, ne lehkých, ale krásných, jsme zamířili do Afriky.

Mozambik.
6 měsíců na projektu.
Kontakt s realitou jiného světa byl pro mne absolutně vše-přehodnocující. Miloval jsem to tam a nenáviděl v jednom.
Byl jsem „Muzungo“ „běloch“ – vetřelec, zbohatlík, nic neuměl, ten-který-má-štěstí-že-se-narodil-s-tou-správnou-barvou-kůže.
Na každém rohu s toutéž nálepkou.

Mezi tím vším jsem ještě v Evropě stihli celou sezónu jako prodejci na festivalech. Kamarád žijící v Londýně mě vzal do týmu a já zažil další léto plné pohádkového života.
Obrovské fesťáky (Download, Global Gathering, Glastonbury), párty non stop, jednou se nám podařilo 70 hodin bez spánku. Do toho zkušenosti se všemi typy drog. A do toho mi ukradli hned první den v Anglii všechny věci, krosnu, doklady, telefony, kreditky – zůstaly mi jen trenky, tričko a boty. Začal jsem si připadat nesmrtelný. Život bez identity a bez omezení. A pak to skončilo. Návrat do Afriky a život zase trošku jinak.

---

Do Afriky jsem se pak ještě vrátil a celkem tam zůstal 2 roky. Založili jsme si tam s mým nejlepším kámošem firmu. Velké oči, nonstop práce od rána do rána … po dvou letech jsem svého nejlepšího kámoše pozval na oběd a se slzama v očích mu řekl, že to vzdávám. „Chci domů“. Prostě jsem v prdeli fyzicky i psychicky.
Zlomený s pocitem, že jsem ho zradil, že jsem zklamal sám sebe, ale plný radosti, že konečně budu doma. Zase ten zamatek v palici.
A tak jsem se vrátil zpátky domů.
Evička na mě více než 18 měsíců počkala, než se vyblbnu, než si prožiji své. Už kdysi byla úžasná a to jí zůstalo dodnes.
Díky bohu, že jsem si ji letos konečně vzal za ženu.

S Evičkou jsme v té době bydleli v Olomouci a já jsem využil svých starých kontaktů a začal spolupracovat s agenturou, která organizovala velké akce. Za 7000 na měsíc hrubého. Nám to stačilo.

Jeden krásný den jsme se přesunuli do Třince. A zrodil se sen o FFT. „Jednou se budu živit jako trenér“. Reakce okolí byla stejná jako vždy. Úsměv. Nedůvěra. „Tady v Třinci? To nejde … blbost“.

Jo, prachy jsme neměli, investice neřešili, jen jsme prostě šlapali. Já i Evča jsme ze svých platů dotovali tréninky, které byly první rok zadarmo, kupovali místo dovolených činky, dávali tomu vše … Musím říct, že má žena při mě vždy stála a já ji tahal sebou po své cestě. Obdivuji ji za to.

Přišly těžké chvíle. Došly síly a došly prachy. Něco jsme si půjčili.
Do FFT vstoupil Roman a tím prakticky vše zachránil. Bez něj by už nebylo nic. Děkovat mu můžu každý den, ale nedělám to. Chlapi jsou chlapi. On to ví.

Po 5ti letech mi práce trenéra začala konečně vydělávat tak, že jsem začal být v plusu a mohl splácet své dluhy v klidu, bez stresu.

---

Stal jsem se otcem. Vědomě. Plně s láskou a radostí. Od početí jsme se na to soustředili a podřídili tomu vše. Lenu miluji. A vždy budu. A neočekávám za to nic. Chci jen jednu věc, ať je svobodná a vybere si svou cestu sama. Ať to neposerem.

Evča se připravila na porod nádherně. 9 měsíců každý den tomu věnovala myšlenky i procesy. Porod byl nádherný. Někteří říkají, že náhoda. Blbost! Vše vždy odpovídá tomu , kolik do toho vložíte. My jsme byli připravení se vším všudy a taky to podle toho proběhlo.

Dnes je to osm let od založení mého posledního snu. Jde to. I když to vypadá jako pohodička, je to pořád o nějakých cca 60 hodinách týdně všehovšudy. Ale dělám, co mě baví a snad to je i vidět.
A čas dělím mezi práci a rodinu. Nic jiného už tam nevejde. Jednou za čas kamarádi. Tak jsem si to vybral. A tak jsem s tím spokojený.

---

Pointa v tom asi není žádná. Proč by měla, je to život. A ten je takový, jaký ho chceme mít. Při narození nám jsou rozdány nějaké karty, ale my si vybíráme, které z nich budeme hrát a které spálíme.

Já jsem neměl nikdy žádné výhody. Nikde. V ničem. Nic zadarmo. Nic zděděnýho (díky bohu za to), nic ulehčeného, nic nevyrostlo samo a za vše se vždy platilo prací, časem, energií, trpělivostí a zodpovědností.

Když jsem mohl já, můžete i vy. Svůj sen si nenechte vzít. Je v něm kus vaší duše.